Valkýra

Před branou do Valhally roste strom Glasir. Má listy z červeného zlata a stal se jejím oblíbeným místem, že pod ním dokonce i nocuje. A i Glasir si oblíbil ji. Krásnou a nebezpečnou dívku, služebnici boha Ódina, jednu z valkýr. Ustýlá jí svými listy, aby ji snad alespoň trochu, zde na krutém severu, zabylo teplo. A ona den co den otvírá oči, které si za ta léta už dávno odvykly plakat, a probouzí se pod jeho korunou v hřejivém objetí jeho listů a vydává se spolu s ostatními valkýrami na bitevní pole obcházet těla padlých válečníků, aby ty, jež hodni jsou, odvedla do síně slávy — do Valhally. A když najde a doprovodí poslední zbloudilou duši, ubere se k odpočinku a usne spánkem spravedlivých. A Glasir ji obemkne a uroní jednu hřejivou slzu z červeného zlata rudého jako krev za každého z padlých toho dne. A spolu budou doufat, že se zítra vzbudí do lepšího světa, kde služeb valkýr již více nebude třeba.

Soundtrack fotoblogu: SOHN — Rennen