Svět je malý

Kouty nad Desnou, Liščí potok, středa 23. ledna 2019

 

 

Už se připozdívá. Slunce se schovalo za jeden z těch velkých kopců. Poslední zbytky světla protínají velké padající sněhové vločky. Stojíme před chatou Liščí potok v Koutech nad Desnou. Otáčím klíčem v zapalování a zháším motor. Všude je spousta sněhu a tak za námi cestou ke vstupním dveřím zůstávají otisky našich bot.

 

Ťuk, ťuk, klepeme na dveře. Po krátké chvilce nám otevírá pan majitel.

 

“Dobrý večer,” zdravíme se navzájem. Představí se nám jako Vlček.

 

“Jé, to je náhoda, tak se jmenuje i náš Honza, který i s Haničkou co nevidět dorazí,” sdělujeme mu své podivení.

 

Dostaneme klíče od našeho pokoje. Stoupáme k němu po schodech nahoru, kde potkáme s rodinou, která s naším pokojem sousedí.

 

“Ahoj,” zdravíme se navzájem a dáváme se do seznamování.

 

“A vy jste odkud?” ptají se po chvilce.

 

“Hm, to asi nebudete znát. My jsme ze Vnorov, to je obec mezi Strážnicí a Veselím nad Moravou,” odpovídáme.

 

“Aha. No, tak Vnorovy známe moc dobře. My jsme totiž z Tasova,” smějí se naši pokojoví sousedé.

 

“No nekecejte?!” reagujeme ještě víc udiveně, než že se pan domácí jmenuje Vlček. “Z toho Tasova, kde se koná festival Beseda u bigbítu?”

 

“No jasně. A ze zmiňovaného Veselí je zase naše kamarádka, která bydlí v pokoji naproti. Ti teď teda s rodinou žijí jako my v Tasově.”

 

“Vážně? Z Veselí je totiž Léňa a její sestra Zuzka, která je teď se svou rodinou v tom pokoji vedle vašich kamarádů,” přidávám.

 

“Já su taky původem z Veselí!” říká hlas jdoucí po schodech nahoru, který nepatří nikomu jinému než panu domácímu Vlčkovi. “A teď teda bydlím v Tasově.” upřesňuje.

 

“No to snad není pravda,” bavíme se následně s celou naší výpravou, která už mezitím dorazila, “tomu teda říkám náhoda!” To je jen chvilku poté, co na chodbě proběhlo hromadné seznamování a koštování vzorků slivovice, které kdo přivezl a při kterém se domluvilo, že v šest hodin se všichni sejdeme dole u recepce a zazpíváme si u kytar.

 

* * *

 

Je šest večer a s kytarami scházíme po schodech k recepci.

 

“Tak jo, naše čtyři pokoje jsou tady a chystají se společně hulákat na celou chatu, ale co ty zbývající dva pokoje, které tu ještě jsou? Neměli bychom se jich dovolit? Nebo ještě lépe je pozvat?” nadhazuju a s Honzou P. jdeme rovnou zaklepat na jejich dveře.

 

Z prvního pokoje vyjde pán a proti našemu plánu nic nemá. Výborně.

 

Ve druhém pokoji, v tom největším z celé chaty je poměrně dost hlučno, a tak si říkáme, že to vypadá, že ani v tomto případě by to neměl být problém.

 

Dveře pokoje se rozrazí a my se ptáme, zda nebude vadit, když tady dole u recepce budeme hrát na kytary a zpívat - že bychom neradi rušili a v tom na mě míří prst jednoho z mužů v pokoji: “Blata, že?!”

 

“Jo, jak to víte?” třeštím nevěřícně oči.

 

“Neboj sa, vy nás určitě rušit nebudete! Abyste se vůbec slyšeli, jaký hluk tu budeme dělat my!” říká ten, ze kterého se vyklube bývalý milenec jedné naší kamarádky.

 

* * *

 

A tak sedíme u recepce, hrajeme a zpíváme a večer příjemně plyne. Ve vyprávěních mezi písničkami se mimo jiné pan Vlček zmíní, že jeho bratr pracoval jako námořník.

 

“Aha, takže to byl mořský vlček, viďte?” žertuju.

 

Dál hrajeme a zpíváme, když v tom se přiřítí několik lidí z toho největšího pokoje, ve kterém bylo tolik hlučno a kde, jak se ukázalo, měli bečku piva. A já zase hledím a koukám jako blázen, jako už tento večer tolikrát. Vždyť to je Martin V. ze Strážnice, cimbalista, který nám hrál na svatbě! No to mě…

 

A tak se ukáže, že jsme na chatě všichni ze stejného kraje, ze sousedních vesnic. Takže jako doma. A do toho ještě několik třešniček na dortu.

 

Třešnička číslo jedna. Z naší sousedky z Tasova se vyklube nejlepší kamarádka sestry mojí tety.

 

Třešnička číslo dvě. Z té holky z Veselí se nakonec vyklube holka, která bydlela ve stejném činžáku jako Léňa a její sestra Zuzka.

 

Třešnička číslo tři. Je den poté. Jsme na svahu. Lyžujeme. V tom mi přijde SMS. “Čau, nejste náhodou v Koutech na lyžích? Jestli ne, tak tu máš dvojníka!” Odesílatel Lukáš O. Kamarád z dědiny, můj ročník, který bydlí jen o dvě ulice od nás.

 

Co říct závěrem? To, co se samo nabízí a o čem jste se všichni už tolikrát sami přesvědčili: “Svět je malý.”

 

Napište mi, jaká náhodná setkání se stala vám a kdy jste si řekli ono “Svět je malý.”